Úvaha o knize Respektovat a být respektován

Respektovat a být respektován

autoři knihy : Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila

Nevolová, Tatjana Kopřivová

 

zpracovala : Eva Kuntová

závěrečná práce rekvalifikačního kurzu

Pečovatelka o děti od 3 do 15 let

2.11.2012

Obsah: Respektovat a být respektován

Úvod : Seznámení s knihou.

Stať : 1. Zkušenosti s výchovou dětí.

2.Pojetí dítěte v historickém kontextu .

v  Dítě v době pravěku

v  Dítě v době starověku

v  Dítě ve středověké společnosti

v  Dítě v období novověku

3.Styly výchovy podle Kurta Lewina.

• autokratický styl
• liberální styl
• demokratický

4.Výchova není procházka růžovým sadem.

5. V kostce.

6. Zodpovědnost.

7.Opak partnerského a mocenského přístupu.

8.Hlavní myšlenky.

9. Kroky.

10.Pochvala.

11.Chcete vychovat  ze syna skutečného chlapa?

• Mazlete se s ním!

12.Rizika trestů ve výchově

13.Příčinné důsledky.

14 .Komunitní kruh.

Závěr: Důležitost této knihy.

 

V této práci bych Vás chtěla seznámit s knihou Respektovat a být respektován od autorů Pavla  Kopřivy, Tatjany  Kopřivové, Jany Nováčkové a Dobromily Nevolové. S touto knihou jsem se poprvé seznámila tento rok v srpnu při přijímacím pohovoru do jedné z hlídacích agentur v Praze.

Absolvovala jsem kurz Respektovat a být respektován a mohu konstatovat, že byl pro mě velmi přínosný.

Děti jsou křídly lidstva.

 

Pojetí dítěte v historickém kontextu

Dítě v době pravěku

-od nejútlejšího věku se děti účastnily práce dospělých, kterou napodobovaly

-na jejich výchově se podíleli všichni dospělí, nejenom rodiče

-hlavní poslání rodiny v této společnosti můžeme spatřovat v zabezpečení reprodukce a jako pokračovatel rodu

Dítě v době starověku

cíl výchovy dvojího charakteru- jiný pro vládnoucí třídu, jiný pro nesvobodné

-výchova byla zaměřena na mravní a na pracovní přípravu

-cíl i obsah výchovy vycházely z náboženských představ, často se ale pojily s krutostí i v samotném přístupu k dětem( dítě jako oběť)

-děti byly od útlého věku vedeny ke střídmosti, k tělesnému rozvoji prostřednictvím tělesných cviků a pravdomluvnosti

v tomto období dítě většinou nepředstavovalo pro společnost ani rodinu žádnou hodnotu- až do 4. st.n.l.

Dítě ve středověké společnosti

vývoj dítěte se musel absolutně podřídit vůli rodičů, zejména otce

– dítě ženského pohlaví značně podceňováno

-tehdejší sociální  problémy rodin byly jednou z příčin zabíjení nemluvňat- i přes následné, velmi kruté tresty

-děti byly vychovávány k naprosté pokoře a poslušnosti, bez zřetele na rozvoj samostatného myšlení

– podle Jana Husa (asi 1372-1415)-„dítě může být i stoleté, pokud nedospěje ke ctnostnému životu“

– středověká společnost vnímala dítě jako nepříliš významné období v životě člověka- přesto pomoc ze strany církve-sirotkům, dětem s postižením .

 

Dítě v období novověku

16.-17. století- změna vztahu k dítěti (hlavně ve vyšších vrstvách)

-vzdělání a výchova nabývaly na významu, což vyžadovalo pochopit dětství jako specifickou vývojovou fázi

-snahy pochopit a proniknout do problematiky dětské osobnosti a dále jeho specifik myšlení, zájmů a schopností v souvislosti s hrou- nejpřirozenější dětskou činností

– k pochopení dítěte významně přispěl J.A.Komenský  (1592-1670)

– v jeho spisech vystupuje do popředí láska k dítěti, respektování dětské přirozenosti a nezbytná péče o všestranný rozvoj – Informatorium školy mateřské

17.-18.století-osvícenství- vneslo nový pohled na dítě a dětství- ovlivnili přístup k dítěti

Reformní hnutí a jeho přínos v novém pohledu na dítě

19.století- vysoká nezaměstnanost a bída- práce v továrnách- i děti, jejich výchova značně zanedbávána

– se sociální situací souvisel špatný zdravotní stav dětí, vysoká úmrtnost a vysoká míra dětské delikvence- ke zlepšení situace vedl zákaz dětské práce

– snaha oddělit svět dětí a dospělých

– dětství bylo vnímáno jako období přípravy na dospělost a začleňování do života společnosti

– nový pohled na dítě a jeho výchovu přineslo na počátku 20. století reformní hnutí – v souvislosti s ním je spojováno znovu objevení dětství

– kladen důraz na osobnost dítěte, které má své specifické potřeby a ty mají být rozvíjeny a ne tlumeny

– do popředí se dostávají práva dítěte a jejich ochrana

 

Být učitelem znamená být tvůrcem krásy, lásky a lidskosti.

Jan Amos Komenský

 

 

Dále bych Vás chtěla seznámit s vývojovými psychosexuálními stadii dle Erika Eriksona.

 

Vývojová stadia dle Erika Eriksona:

 

Kojenecké období

• základní důvěra vs.nedůvěra
• dítě se učí základní důvěře k lidem, čerpá sílu k překonání nezdarů, pochybností o své identitě
• základní oporou je mu jedna stabilně pečující osoba, ideálně matka

Batolecí období

• autonomie vs.stud, pochyby
• dítě se učí vědomě ,,chtít“ a ,,nechtít“, ovládat své tělo, prosazovat svou vůli v sociálních vztazích (přistupuje vzdor, negativismus), střetává se tak s vnější autoritou, objevuje se chování regulující pocit studu a pochybnosti (nesmí však převážit)

Předškolní věk

• iniciativa vs.pocity viny
• dítě iniciativně a s chutí objevuje svět kolem sebe, experimentuje
• objevuje se schopnost pocítit vinu ( v rámci zvnitřňování sociálních norem), příliš přísnou a regulující výchovou hrozí ,,zablokování“ iniciativy a vnitřní konflikty dítěte

Školní věk (do 12 let)

• píle , snaha vs.pocit  méněcennosti
• dítě si osvojuje vztah k práci, k sebeuplatnění svých schopností, dovedností ve vnějším světě, tvořivosti, zvládání výzev
• při neúspěchu se objevuje pocit méněcennosti, který v určité míře dítě může stimulovat k lepšímu výkonu, v nepřiměřené míre dítě ,,vzdává“ své snahy, může mít pocit snahy ztráty perspektivy sebeuplatnění

Pod pojmem styl výchovy si představujeme určitou koncepci celkového způsobu výchovy. Na styl výchovy mají vliv nejen obecné zásady a metody vyučování či výchovy, ale také osobnost učitele či toho, kdo vychovává, jeho vlastnosti, znalosti a zkušenosti.

Dítě je vyjádřením božího názoru, že život má pokračovat.

Carl Sandburg

Jednotlivé styly

Psycholog Kurt Lewin a další autoři rozlišují následující styly výchovy:

Autokratický styl

Též dominantní či autoritativní – pro tento výchovný (či vyučovací) styl jsou typické především příkazy a tresty, učitel má zpravidla malé pochopení pro děti, jejich potřeby a přání a také pro jejich individuální odlišnosti. Děti tak mají malý prostor pro samostatné rozhodování a jednání. Děti se často stávají závislými na pochvale, snaží se na sebe upoutat pozornost a v dané skupině může také docházet k růstu agresivity. Tento styl vychovává submisivní, závislé a málo iniciativní osobnosti, někdy také osoby agresivní k autoritám.

Liberální styl

Též označován francouzskou frází laissez faire. Tento výchovný styl se dá také popsat jako slabé vedení. Děti vedené v tomto stylu jsou řízeny jen velmi málo nebo vůbec, nejsou na ně kladeny téměř žádné požadavky a pokud přece jen ano, není kontrolováno jejich splnění. Důsledkem takového výchovného stylu může být to, že děti vykazují velmi nízký výkon, jejich pozornost bývá roztříštěna a povaha nemá příležitost se rozvíjet. Ve skupině převládá nejistota a chaos vedoucí k velkým časovým ztrátám a malé efektivitě společné práce.

Demokratický styl

Též nazývaný jako integrační, sociálně-integrační nebo kooperativní. Demokratický výchovný styl bývá často označen jako nejvhodnější. Představuje určitou kombinaci výše popsaných stylů. Učitel či vychovatel zde méně přikazuje než u stylu autokratického, děti spíše podněcuje k samostatné činnosti a podporuje jejich iniciativu. Ve skupinách se často diskutuje, učitel má tedy větší přehled o přáních a potřebách dětí a o jejich individualitě a má tak pro ně větší pochopení. Učitel na děti působí spíše vlastním příkladem než spoustou příkazů. Jako nejlepší bývá tento styl volen proto, že vytváří příznivou citovou atmosféru a důvěru mezi lidmi a také učí spolupráci mezi lidmi. Tento styl nejvíce pomáhá rozvíjet sociálně zralou osobnost.

Děti potřebují jasná měřítka a schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Jiřina Prekopová

 

Výchova není procházka růžovým sadem

,,Milý rodiče, máte doma dítě, se kterým si často nevíte rady? Neposlouchá, dělá si co chce,  chvíli neposedí, skáče po gauči, leze po nábytku, mlátí vás, křičí na vás, dělá scény v obchodech, nechce usínat, špatně jí, je vybíravý, neumí si hrát, nadává babičkám, lže, svádí věci na jiné, všechno zničí, nic ho nebaví a po nástupu do školy si na něj stěžuje paní učitelka? Vrcholu zoufalství je dosaženo.

Mluvím o dětech zdravých, pouze nevychovaných.

Všechny tyto děti mají jedno společné – slabou matku. Matku, která sama neví, co chce (má se jít dítě koupat teď nebo se ještě může válet po koberci? má si uklidit hračky nebo je uklidí sama? musí dítě ve školce spát nebo půjde po o? ) Matku, která hledá cestu , střídá styly ( někdy demokracie, snaha domluvit se , někdy nezájem, rezignace, někdy vztek, křik, výčitky, výhružky, ve fázi úplného zoufalství se všemu směje).

Matku, která čeká na radu, jak otočit knoflíkem a všechno bude v pořádku. Čeká nějakou velmi odbornou radu.

A já ji nenabízím. Nabízím pouze mnoho a mnoho bodů, rady, úvahy, konkrétní postupy. Ty může respektovat nebo je hodit do koše. Některé může přijmout, některé jí jdou proti srsti. Nikdy by je však neměla slepě přijmout, používání selského rozumu a respektování rodinných tradic je přiměřenou cestou.“

…tolik citace PhDr. Ladislavy Lažové k otázce školní zralosti. Tento ,,návod“ jsem dostala k přečtení v mateřské školce na praxi, který paní učitelky dávají rodičům k pročtení a k zamyšlení. Body k nápravě , jenž paní PhDr. Ladislava Lažová dále uvádí jsou v podstatě téměř totožné s názory knihy Respektovat a být respektován.

Výchova je umění. Avšak ani umělec nikdy neví, jak jeho dílo dopadne.

Janko Alexy

 

„V kostce“…

Publikace si klade za cíl zprostředkovat rodičům velmi cenné informace pro výchovu dětí, a to bez ohledu na jejich věk. Autoři věří, že kromě lásky je další nezbytnou podmínkou úspěšné výchovy respekt k dětem. Domnívají se, že k tomu, aby se děti chovaly s respektem k druhým lidem, musí zažít respekt od dospělých na sobě samých.

 

Mnoho z nás jistě napadne, zda bychom nemohli vychovávat svoje děti lépe. Chtě nechtě je v nás totiž zakořeněna tendence k výchově založené na poslušnosti, tak, jak to bývalo zcela běžné ještě v poměrně nedávné době. Cítíme, že to není ono, ale nevíme, jakým modelem nefunkční systém nahradit. A právě ve stejnojmenné knize a hlavně na pravidelných kurzech lektorů zabývajících se výchovou dětí dlouhou řadu let, se přesvědčíme, že opakem poslušnosti není neposlušnost, ani vzdorovitost, ale zodpovědnost! Zodpovědnost sama k sobě, za svoje chování i za jeho následky, která bude působit i tehdy, když zrovna rodič nebo jiný dozorce nebude nablízku. A o to jde – pomoci dítěti, způsobem přiměřeným jeho věku, vybudovat systém vlastních hodnot, kterým se bude řídit v celém životě. Není to snadné a jde o běh na dlouhou trať. Ale naučíme-li se potlačovat své zlozvyky ve výchově již v zárodku, stane se brzy nový systém naší druhou přirozenost.

Tyto myšlenky se mi velmi líbí, neboť si myslím, že pro to, aby se udržela rovnováha je důležité stát se odpovědným za vše, co člověk udělá a řekne. Každý člověk by se měl  vynasnažit ctít život, vážit si ho a všemi způsoby ho podporovat.

 

Jsou-li děti obklopeny poctivostí

a upřímností, naučí se co je pravda

a spravedlnost.

Nezbytnou podmínkou úspěšné výchovy považuji vedle lásky též respekt k dětem.

O tom, co je to partnerský přístup, je celá kniha. Největším přínosem této knihy je, že nás praktickými radami a postřehy tomuto přístupu učí. Opakem partnerského přístupu je mocenský přístup. Naši rodiče měli jistě upřímný zájem o to, co děláme. Když jsme odněkud přišli, ptali se, kde jsme byli, co jsme dělali – ale ne, co jsem prožili. Pak nás většinou stejně nevyslechli, anebo s mnoha posuzujícími komentáři a radami. Těžké to bylo, když jsme měli jiné názory než oni. Tatínek se sice často ptával: “Jak si to představuješ?“, ale obvykle nám pak udělal kázání o tom, jak si to představuje on. Kritika, kterou sklízely různé naše nápady, skutky a výtvory nám postupně brala chuť svěřovat se rodičům se svými zážitky. Jejich postoj „těch, kteří vědí všechno lépe,“ se stal docela vážnou překážkou skutečného partnerství a sblížení. Přitom měli na mysli samozřejmě jen naše dobro.

Když jsme se pak stali rodiči, měli jsme předsevzetí, čemu všemu se ve výchově vyhnout. Ale s úlekem zjišťujeme, že – zvláště ve vypjatých situacích – používáme totéž, co nám jako dětem tak vadilo: peskování, komandování, kritika, vyptávání, vyhrožování, křik …. Máme snahu dětem vysvětlit proč po nich co chceme, ale zůstává to jednosměrným požadavkem. Pokud vysvětlení nepomůže, dojde na uvedené způsoby. Když jsou pak oprávněné požadavky splněny, často nejsme úplně spokojení a namísto ocenění si děti vyslechnou něco o chybách a nedostatcích. Jak se při tom děti cítí, o to se nezajímáme, natož abychom vyjádřili porozumění pro jejich emoce. Jak dát ale empatii najevo, když jsme ji v dětství též nezažívali ? Kde by nás napadlo dát dítěti vybrat, kdy a jak věci udělá, když jsme sami nedostávali na vybranou ? A jak oceňovat, když jsme zvyklí, že o tom, co je v pořádku, není třeba mluvit ? Nechte se inspirovat touto knihou

Dítě není od přírody ani hloupé ani

unuděné. Hloupne a nudí se hlavně

působením jalových řečí,

které slyší od dospělých.

Hlavní myšlenky…

• Největším rizikem trestů je přenášení mocenského modelu do dalších vztahů a vtahování dalších účastníků do vyčerpávající hry kdo s koho.
• Kdykoliv vyžadujeme od dětí poslušnost (chováme se autoritativně), učíme je vlastně nepřijímat zodpovědnost za své jednání a nedáváme jim možnost pocítit přirozené důsledky.
• Nelze vychovávat autoritativně a pak očekávat, že se děti budou chovat demokraticky.
• Prubířským kamenem úspěšné výchovy je to, jak se děti chovají v naší nepřítomnosti.
• Žádoucím protipólem poslušnosti není neposlušnost, ani „dělat si co chci“. Je to zodpovědnost, která se nepodřizuje druhé osobě (autoritě), ale řídí se správností věcí, zvnitřněnými hodnotami. Je velký rozdíl mezi „řídit se něčím“ a „podřídit se někomu jen proto, že to chce“.
• Poslušné dítě může být zbožným přáním i pýchou řady nepoučených rodičů. Když se pak takové dítě třeba „chytne party“, nešťastní rodiče často říkávají: „Vždyť on to byl takový hodný, poslušný chlapec (poslušná dívka)…“ Vlastně se nic nezměnilo. Dítě je stále poslušné. Jenže teď poslouchá někoho jiného.
• Alternativou k odměnám ve výchově je uspořádat podmínky pro činnosti a chování dětí tak, aby mohly prožívat pozitivní přirozené důsledky těchto činností a chování.
• Stejné principy, které platí doma, mohou úspěšně fungovat i ve školním prostředí. Učitelé, kteří se zaměřují na budování vztahů se studenty, vytvářejí emočně bezpečné prostředí a poskytují studentům možnost spoluvytvářet pravidla, často dosáhnou lepší spolupráce.

Jsou-li děti obklopeny chválou, naučí se oceňovat.

Kroky…

• Chovat se k dětem tak, aby to nezraňovalo jejich lidskou důstojnost. Základním vodítkem při tom je nedovolit si k nim nic, co nechceme, aby si ony dovolily k nám.
• Vyhýbat se slovům vždycky, nikdy, pořád…, nevyčítat a neobviňovat. Vyhýbat se poučování, vysvětlování a moralizování: Měl/a by sis uvědomit, že… Nekritizovat a nezaměřovat se na chyby: Tohle jsi udělal/a špatně! Větami typu Ty mě jednou utrápíš… své děti citově vydíráme. Podobný efekt mají urážky a ponižování, ironie a shazování: To ses teda vyznamenal! Nesrovnávat své dítě s někým, komu jde něco lépe (např. jezdit na kole).
• Namísto toho zaujměte pozitivní přístup. Pozorujte: Vidím, že jsi…; vysvětlujte nebo informujte: Pomůže, když…; vyjádřete očekávání: Potřebuji, abys…; nabídněte možnost výběru: Vyber si to či ono…; podpořte zodpovědnost: Co s tím uděláme…
• Vyhýbat se křiku. Křik je většinou projevem hněvu, zlosti, ale také bezmoci.
• Přibírat ke spoluúčasti, předávat zodpovědnost: „Co s tím uděláš/uděláme? Co navrhuješ ? Co si o tom myslíš? Co by ti pomohlo?“
• Umožnit volbu – nabídnout více možností, jak problém vyřešit (Zkusíme to stihnout společně nebo si rozdělíme úkoly?).
• Věnovat pozornost emocím (empatie, já-výroky), teprve potom přejít k racionálnímu, tj. efektivnímu řešení problému.
• Reagovat empaticky znamená aktivně naslouchat, pojmenovat pocity, záměry a očekávání druhé osoby, vyjádřit jí podporu.
• Tím se děti i dospělí učí, že mít emoce je v pořádku.
• Namísto trestů nechat přiměřeně dopadnout důsledky nesprávného jednání.
• Namísto pochval, použít zpětnou vazbu a ocenění.

Mám rád tyhle lidičky;

můžeme si považovat toho,

že oni, kteří přicházejí

přímo od Boha, nás milují.

Charles Dickens

Různé…

Autoři z této knihy zavrhují odměny, tresty, výhružky, pochvaly, příkazy… Ale jen určitý způsob jejich podáni. „Správnou“ odměnou a trestem by měl být přirozený důsledek chováni dítěte. Odmítají   pochvaly, kdy hodnotíme dítě (jsi šikovné, ty jsi úplný malíř…), ale prosazuji konkrétní hodnocení, z kterého dítě má skutečný follow-up (ten obrázek se ti vážně povedl, tady vidím červený domeček, vedle něj rostou žluté stromy…).
Je to úzce spjato s Montessori , tam to takhle funguje automaticky. Je to částečně i manuál pro pedagogy.

Odměny a pochvaly. Jedná se jednoznačně o kapitolu, která rozdělí rodiče na (minimálně) dva tábory. Cílem této teorie je rozpoznat záměr, aniž dojde k nějakému „hodnocení“ jako špatné, dobré, apod. Pochvaly/odměny či důsledky jsou aplikovány na základě činů. (Např. „Udělal jsi hodně práce, abys dostal dobrou známku“, namísto „Jsi chytrý chlapec“.) Většina mých kamarádek tuto kapitolu, resp. argumenty v ní obsažené, neuznává. Sama za sebe mohu říci, že se snažím chválit co nejvíce.

Čím jsou děti starší, tím víc máme možností, jak jim lásku projevit – nejzřetelněji slovy.

Utváříme tak jejich osobnost, například tím, že říkáme: „Jsi krásná, jsi milá, je mi s tebou pěkně.“ Děti se stávají tím, co o nich říkáme. Děti od nás potřebují slyšet dvě věci.

První z nich je bezpodmínečná chvála – to znamená, že jim sdělujeme: „Mám tě rád, protože jsi.“ Děti si tuto lásku nemusí zasloužit a nemohou ji také nikdy ztratit. Druhou věcí je podmínečná chvála. To znamená, že dětem sdělujeme: „Líbí se mi to, co děláš.“ Můžeme například říct: „Líbilo se mi, jak ses postaral o sestřičku, když zazvonil telefon.“ „Ty ale pěkně kreslíš.“ „To jsi zazpíval moc hezky.“… a tak dále.

Bez obav také můžeme dětem říct, co se nám nelíbí – jen když je přitom slovně nenapadneme. Můžeme například říct: „To oblečení sis moc dobře neposbíral – pořád ještě vidím na podlaze osm triček a sedmnáct ponožek.“ Daleko méně vhodné je: „Ty jsi tak nemožně líný!“ Někdy se rodiče musí nejprve naučit vidět to, co je na dětech dobré, aby to pak mohli zdůrazňovat. Naše pozornost děti značně ovlivňuje. Při výchově dětí se splní to, na co se soustředíte.

Jinak musím s povděkem kvitovat, že mě RaBR hodně pomohla i v komunikaci s jinými lidmi (dospěláky), nejen s dcerou.

Pro někoho, kdo nemá ve zvyku chválit, to může být něco nepředstavitelného. Je ale dobré se vyjádření pochvaly naučit, protože lidé ji čas od času potřebují – hlavně děti. Pokud chválíme děti, za jejich výtvory je to jen a jen dobře. I když se vám obrázek dítěte nelíbí – neříkejte, že se mu to nepovedlo. Dítě vnímá každé negativní vyjádření velmi citlivě a hrozí nebezpečí následků. Co může takové negativní vyjádření u dítěte způsobit? Doslova pozabíjet jeho talentové vlohy a vytvořit negativní zápisy do mozku. Již víme, jak fungují Emoční rovnice, a důsledkem může být, že se dítě začne bát prosazovat nebo projevovat. I to je důsledkem špatně zvoleného slova nebo vyjádření.

Chválit je důležité! Jak verbálně, tak neverbálně. Pochvala by se dala zařadit mezi základní motivační potřeby člověka. Díky pochvale jsme totiž všichni schopni udělat ještě více – je to hnací motor, který nás posouvá dále, dělá nás šťastnější a utvrzuje v našich schopnostech. I proto je důležité pochvalu přijímat a dávat. Potřebujeme ji více, než si myslíme.

• pochvala a povzbuzení je v každé interakci mezi rodičem a dítětem specifická
• děti se stávají tím, co o nich říkáme
• pochvalu pronese rodič jasně, klidně a skloní se (výškový rozdíl)
• musíme se ujistit, že dítě vnímá než začneme chválit
• dítě by mělo vědět za co je chváleno
• mnohem účinnější je konkrétní formulace x obecná příklad – děkuji, že si uklidila pokoj)
• pochvala dítě obvykle namotivuje k dalším dobrým skutkům
• děti také mohou pochvalu odmítnout›pochvaly dítěte byly minimální.
• rodiče by měli vytrvat a chválit i přes odmítání

Na druhou stranu mohou přijít ale životní situace, kdy dítě prostě poslechnout musí. Protože by třeba neuposlechnutí mohlo mít následky na jeho zdraví nebo životě. A jak v takové vypjaté životní situaci poslechne dítě, teré je zvyklé o všem diskutovat, ne­poslouchat příkazy a vybírat si…

Prostě si myslím, všeho s mírou.

Situace, kdy jde o zdraví nebo život dítěte netřeba ani zmiňovat, ale to je přesně ono…žádný výchovný „návod“ nebo metoda přece nejdou brát dogmaticky… Člověk do toho promítá svoje názory, zkušenosti, city a přijmout celou knížku a metodu po přečtení bezmyšlenkovitě, je nesmysl. RaBR je fajn návod, inspirace, ale ne do puntíku, prostě každý to musí přizpůsobit sobě, své povaze atd.

 

Někteří rodiče se například soustřeďují na nemoci a vždy pak mají nemocné děti. Jiní zase stále kritizují (když se snaží učinit každého šťastným) a jejich děti jsou pak mrzuté. Jestliže to, co je negativní, vyhledáváte a stále zdůrazňujete (k tomu mají sklon hlavně někteří otcové), pak toho bude přibývat. Svou pozornost však můžete zaměřit na lepší stránky. Když dětem říkáte, že si všímáte dobrého chování, a když mluvíte o tom, co dělají správně, bude přibývat právě toho dobrého.

Dítě je láska, která se stala viditelnou.

Novalis

 

Chcete vychovat ze syna skutečného chlapa?

Mazlete se s ním!!!

Přesvědčení, že jedině tvrdá a přísná výchova dokáže udělat z chlapce chlapa, bylo zpochybněno díky výzkumu londýnského psychiatra Sebastiana Kramera. Vyplývá z něho , že novorozenci mužského pohlaví, se kterými rodiče zacházeli v prvních měsících jejich života něžně a s láskou, jsou v dospělosti podstatně úspěšnější než ti, kteří zažili od útlého dětství přísnou výchovu.

Právě ta se v budoucnosti může podepsat na jejich zvýšené agresivitě a nízkém sebevědomí. Je také všeobecně známo, že chlapci přicházejí na svět křehčí než děvčata. Proto by jim rodiče měli věnovat dostatek laskavé starostlivosti, a to nejvíce v prvním měsíci po narození. ,,Jestliže chcete mít jednou ze svých synů skutečné chlapy, musíte se o ně starat s láskou a s něhou.

Přísnou a nekompromisní výchovou dosáhnete akorát toho, že jednou z vašeho chlapečka bude fotbalový chuligán místo sebevědomého a vyrovnaného jedince,“ tvrdí Sebastian Kramer. ,,Když rodiče pochopí, že jejich synové procházejí opožďěným vývojem a jsou po všech stránkách slabší s výjimkou rozvoje svalů, začnou k nim přistupovat jinak, než tomu bylo do této  chvíle,“ zdůrazňuje psycholog.

Tento článek jsem si vypůjčila z časopisu Betynky již před několika lety, kdy se mi narodil můj syn. Sama za sebe mohu potvrdit- mazlení není nikdy dost!!

Píseň života by ztratila své kouzlo,

kdyby na jejím začátku nebyly děti.

Tento svět by byl žalostné místo,

kdyby v něm nebyli malí človíčkové.

Rizika trestů ve výchově

Rodičovství se skutečně nikde nevyučuje. Je pravda, že nám mnohdy někdo radí: babička, sousedka, odborník. Tyto rady však mohou způsobit mnoho škody, pokud pomíjejí základní potřeby dítěte: potřebu rodičovské lásky, pocit bezpečí a vědomí rodičovské autority.

Dle autorů neexistují žádné správné, přiměřené či nutné tresty. Jakýkoliv trest je rizikem svojí podstatou. Současně však zastávají názor, že nesprávné chování nemá zůstat nepovšimnuto, ať se jedná o děti nebo dospělé.

Po přečtení této kapitoly jsem zjistila, že trestat nemusím – a přesto mohu být dobrou a zodpovědnou vychovatelkou.

 

Mezi důvody trestání patří :

• výchova (chceme, aby se dodržovaly povinnosti, sliby a dohody)
• tradice, převzatý sociální model (model výchovy převzatý z vlastní rodiny)
• emoce (emoční nezvládnutí situaci, vztek, zlost, strach o dítě, o jeho bezpečnost)
• potvrzení moci (uznání autority)
• nevědomost (bezradnost, neznalost alternativ)
• časový stres (snaha reagovat na nevhodné chování dětí, i když je málo času)
• pohodlnost (působit výchovně, aniž by to stálo moc námahy)
• osobní problémy (problémy v komunikaci, zklamání)

Tresty nás učí, že mít moc je důležitější než chovat se správně. Největším rizikem trestů je přenášení mocenského modelu do dalších vztahů a vtahování dalších účastníků do vyčerpávající hry kdo s koho. Pokud nemáme to štěstí a nesetkáme se s partnerským modelem nebo o něj nezačneme vědomě usilovat, odnášíme si mocenské pojetí vztahů dále do života- do svého manželství, výchovy dětí, pracovních vztahů, do politiky. Boj o moc spotřebuje značnou část naší energie. Dále tresty mohou fungovat jako odpustky. Za prvé, že pokud dítě tu nepříjemnost snese, může se vlastně dál chovat tak, jak se chová. Není udáván již žádný další důvod, proč by se mělo chovat správně. Za druhé, že trestem bude nesprávné chování ,,zaplaceno“, vyrovnáno. Pokud je dítě ochotno přijmout další trest, může dělat opět, co chce-  a tak pořád dokola. Tresty poškozují sebeúctu, tresty poškozují vztahy, dochází ke ztrátě důvěry. Negativní dopady trestání mohou přetrvávat až do dospělosti.

Jsou-li děti obklopeny kritikou, naučí se odsuzovat.

D.L.Nolteová

 

Autoři zde uvádí, že je vhodné namísto trestů nechat přiměřeně dopadnou důsledky nesprávného jednání. Jedním z úkolů dospělých je při výchově dětí je ,,hlídat“, aby tyto důsledky dopadly v takové podobě a v takové míře, aby to zvýšilo kompetentnost dětí samostatně a účinně zvládat podobné situace v budoucnu nebo jim předcházet. Tresty obvykle nijak nesouvisí s proviněním , jsou uměle vytvořené ( malé dítě rozlije čaj, maminka mu dá pohlavek a utře to sama). Přirozené důsledky logicky vyplývají z provinění. Nemusíme si je vymýšlet, ale musíme se naučit je uvidět a najít vhodná slova, která pomohou dítěti , aby je uvidělo také a bylo schopno účinné reakce. Matka řekne třeba : Teď je potřeba čaj rychle utřít než steče na zem a polepí podlahu. Hadr je na dřezu. Zvládneš to sám, nebo to utřeme spolu? (Použité dovednosti – informace, možnost volby).

Podle mého názoru je toto řešení správné a účinné. Vzhledem k tomu, že můj syn byl často nemocný a závislý na mojí pomoci, bylo pro mě často jednodušší a rychlejší to udělat za něj. Nyní je již ve školním věku a popis, informace, výběr a očekávání na něj fungují skvěle, připadá si jako rovnocenný partner.

To, co vyslechneme, je nejméně účinnou cestou, jak si něco osvojit a používat. Výzkumy hovoří asi o 10%. Mnohem více si osvojujeme a pamatuje to, co sami prožijeme – výzkumy uvádějí účinnost kolem 80%. Sociální učení nápodobou, provázené kladnými nebo zápornými emocemi, je v životě dítěte tím nejmocnějším učením.

Častým, byť většinou plně neuvědomovaným důvodem trestání jsou naše nezvládnutelné emoce. Mezi základní dovednosti jsou já-výroky a pomáhá i empatická reakce. Pokud jsme v opravdu silných emocích, můžeme řešení problému odložit do té doby, než se aspoň trochu uklidníme. Podstata tohoto postupu je v odložení řešení, nikoliv v tom, že by se věc neřešila.

Spoluúčast druhé strany na řešení situace a náprava je klíčovým krokem celého postupu. Podstatou tohoto postupu je komunikace s dítětem.

Příklad:

Tak teď jsme si řekli, co se mezi vámi stalo. Co by vám pomohlo, abyste se zase udobřili?

1.Konstatování problému (popis) a výzva ke spoluúčasti na jeho řešení

Když někomu ublížíme a chceme si ho zase udobřit, pomůže, když se omluvíme.

2.Informace

Domluvíte se už sami nebo chcete, abych byl u toho?

3.Výběr

Budu rád, když mi do konce vyučování přijdete říct, jak jste se domluvili.

4.Očekávání

Základní strategií je vracet problém k dítěti (Co s tím uděláš? Co navrhuješ? Jak to budeme řešit) Budeme hledat řešení, které by dál nezhoršovalo situaci nebo kterým chráníme sebe a své oprávněné potřeby a zájmy. Tomu se říká ,,provést opatření“

Některé problémy se mohou týkat více členů určitého společenství. Mezi základní metodou práce ve skupině dětí je např. komunitní kruh. Jde o nepřímý způsob, kdy se třída zabývá problémem z různých stran na obecné úrovni, aniž jsou jmenovány konkrétní osoby.

Na své praxi v mateřské školce sem se poprvé setkala s komunitním kruhem. Název komunitní kruh je odvozen od slova komunita, tedy společenství. Kromě vytváření soudržnosti komunitní kruh přispívá k osobnostnímu rozvoji dětí. Děti se v něm učí především naslouchání, formulaci vlastního názoru, ale i respektu k názoru druhých, vystupování před ostatními, trpělivost….Tento komunitní kruh se mi velmi líbil a podle mého názoru je velmi prospěšný.

Komunitní kruh se řídí čtyřmi pravidly:

1. Právo mluvit
2. Právo zdržet se
3. Vzájemná úcta, respekt
4. Diskrétnost

Základním pravidlem pro kladení otázek je formulovat je na obecné úrovni, ve 3. osobě jednotného nebo množného čísla nebo v 1.osobě množného čísla. Zásadně by se neměl používat na přímé řešení konfliktů! Odporuje to jeho základnímu poslání vytvářet pocit bezpečí, sounáležitosti a důvěry.

Učte své děti, že žijí ve světě nesmírné hojnosti, ve kterém je dostatek pro všechny. Učte je, že největší štěstí spočívá v dávání, nikoliv hromadění věcí. Učte je to  a dáte jim dobrou školu.

Neale Donald Walsch

Recenze:

1. pan Bohuslav Švec – psycholog a spisovatel historických knih

Pokud se týče dílka „Respektovat a být respektován“ je to kniha podle mne dobrá. Jméno Kopřiva znám. Ne sice osobně ,ale v literatuře jsem se s ním už setkal. Zato PhDr  Jana Nováčková byla kdysi kolegyní mé ženy, když spolu pracovaly v Psych. ústavu ČSAV. Je to vynikající vývojová psycholožka a podle mne i ta kniha nese silně její pečeť.

1. paní Jana Dratilová – paní učitelka z mateřské školky Jinonice Praha 5

Před několika lety jsem se sama zúčastnila kurzu Respektovat a být respektován. Tento kurz se mi velmi líbil , koupila jsem si knihu a dělala si poznámky. Ve své praxi používám komunitní kruh a to téměř každý den. Ne všechny rady z knihy mohu aplikovat přímo v praxi, neboť mám na starosti hodně dětí. Líbí se mi používání já-výroku.

1. paní Kateřina Říhová– majitelka firmy Andělín v Praze 5

Jsem ráda, že i Vás respektující přístup zaujal. Musím podotknout, že mně osobně výrazně pomáhá při komunikaci s dětmi již od velmi útlého věku a dnes, přibližně tři roky po absolvování seminářů v MC Andílek, jej považuji za součást svého života a komunikační přístup, který používám nejen ve vztahu k dětem, ale též k dospělým. Daří se tak efektivně předcházet konfliktním situacím a vůči dětem tak rozvíjet její individualitu. Jsem nesmírně ráda, že mohu tuto myšlenku šířit dále a i toto přináší své ovoce :o)